EpShark

Krátce po válce platili studenti svým examinátorům poplatek za připuštění ke zkoušce. Traduje se, že profesoři obdaření větším počtem dětí málokdy nechali studenty projít zkouškou napoprvé.

Ekonoma to nepřekvapí. Ví, že lidé reagují na pobídky. Ví, že nepatrná změna ve způsobu přerozdělování finančních prostředků změní chování lidí rychleji, než dlouhá školení. Ví také, že každá pobídka, která mění naši motivaci, zároveň mění celý systém.

Takzvaná Pravidla pro poskytování příspěvků a dotací veřejným vysokým školám Ministerstvem školství jsou nesmírně složitá, lze však předpokládat dobrý úmysl jejich autorů. Je smysluplné posílat více peněz školám, které mají více studentů — zkrátka proto, že výuka většího počtu studentů je dražší. Je smysluplné posílat více peněz školám, které mají v akademickém sboru více docentů, profesorů a zahraničních pracovníků — neboť jejich platy jsou přirozeně vyšší. Je smysluplné podporovat kvalitní školy, které mají úspěšné studenty, neboť úspěšný absolvent promující řádně a včas je přece jedním z cílů našeho vzdělávacího systému. Je smysluplné podporovat školy, které dělají vynikající vědu a výzkum, neboť kvalitní publikování nových přínosných vědeckých poznatků je jedním z úkolů akademických pracovníků.

Všechna dobře míněná pravidla pro přerozdělování finančních prostředků vysokým školám tedy dávají — na papíře — dokonalý smysl. Jen ekonom si nad nimi hluboce povzdechne, neboť po prvním přečtení vidí nezamýšlené dopady kritérií vytvořených pro ideální, a tedy neexistující, svět.

Ministerstvo školství potřebuje podle nějakého klíče rozdělit 24,6 miliard korun mezi 26 veřejných vysokých škol. Každá vysoká škola následně potřebuje rozdělit svůj podíl na ministerském koláči mezi fakulty, každá fakulta mezi katedry či ústavy a každá katedra mezi své členy. Právě toto několikanásobné dělení pak proměňuje původní dobrý úmysl na cestu do pekel. Školy se přetahují o stále stejně velký koláč přidělený ministerstvu školství.

Namísto zdravé konkurence, která by motivovala každé pracoviště k co možná nejkvalitnějšímu vzdělávání studentů a co možná nejlepší vědecké práci, nastává boj o zrno. Zodpovědné instituci nezbývá, než se zamyslet nad vzorečky publikovanými v Pravidlech a přijít na to, které ukazatele může maximalizovat, do nápravy kterých ukazatelů má smysl investovat čas a energii, aby se na konci snažení podařilo z původního koláče ukousnout co možná nejvíce.

Vyplatí se nám zaměstnat cizince? Dostaneme sice více peněz, na druhou stranu pro nás bude zahraniční pracovník také výrazně dražší. Cizinec navíc většinou nebude využitelný pro drtivou většinu drobné denní katedrové práce — nebude se moci podílet na státních závěrečných zkouškách, nebude moci oponovat česky psané práce, nebude moci zabezpečovat výuku kmenových základních předmětů.

A tu vzniká motivace zachovat literu a obejít ducha zákona — zaměstnat levnějšího kolegu ze Slovenska. Akademický šiml je nakrmen a rozpočet zůstane celý. Samozřejmě, dříve nebo později si autoři Pravidel rozporu mezi bohulibým záměrem a realitou všimnou. Bude proto následovat nové pravidlo, které upřesní, že cizincem se rozumí cizí státní příslušník mimo občana Slovenské republiky.

Hra bude pokračovat dále. Největší podíl koláče jde v rámci takzvaných Indikátorů výkonové části na proslulé RIV body, tedy na podíl školy na „bodové hodnotě výsledků výzkumu evidovaných v Rejstříku informací o výsledcích všech vysokých škol v segmentu“. Přiřazování bodů publikacím se odehrává podle Metodiky hodnocení výsledků, která velmi úspěšně ovlivňuje tvář naší vědy a výzkumu na dlouhá léta dopředu.

Přestaly se u nás psát učebnice a skripta? Není se čemu divit — učebnice není monografií podle metodiky RIV, autor za ní body nedostane a každá hodina strávená nad psaním didaktického textu implicitně obírá pracoviště o potenciální finanční zdroje. Obdobně nedávná „doba konferenční“ byla vyvolána velmi štědrým bodovým hodnocením publikací v konferenčních sbornících. Reagujeme na pobídky — a pokud by nám RIV přiřkl nejvíce bodů za psaní reklamních sloganů, změnila by se česká akademie na jednu velkou reklamní agenturu.

Své nezamýšlené dopady pravděpodobně bude mít i nové kritérium Míra úspěšnosti studentů, která sleduje podíl absolventů v řádném termínu na počtu všech zapsaných studentů. Míru úspěšnosti lze maximalizovat v jádru dvěma způsoby: zlepšením vstupů, tedy přísnějším přijímacím řízením, které branou poznání vpustí jen kvalitní kandidáty vědy. Taková strategie je však v přímém rozporu s kritériem „čím více (studentů), tím lépe“. Praktičtější je proto způsob druhý, minimalizující neúspěšnost přijatých studentů podle hesla „čím lépe (student dopadne), tím více (škola dostane)“. Pravděpodobné dopady na kvalitu vzdělávacího systému lze odhadnout již nyní.

Lidé reagují na pobídky a kritéria financování veřejných vysokých škol patří k pobídkám velmi výrazným. Rozumná pravidla by proto měla být co možná nejjednodušší, co možná nejpřímější. Čím více kritérií v dobré vůli a touze po spravedlnosti vymyslíme, tím více se bude pokřivovat cesta za hlavním cílem — a hlavním smyslem existence — vysokých škol: cesta, na jejímž konci stojí vzdělaný absolvent a kvalitní výsledky výzkumu a vývoje.

Samotná komplikovanost systému však není jedinou překážkou na naší cestě k cíli. V roce t se totiž rozdělují finance podle dat z roku t — n. Zodpovědná škola se proto pokusí už dnes změnit svoji vědecko-vzdělávací strategii tak, aby požadovaná kritéria maximalizovala v roce t + n, kdy už ovšem budou platit zcela jiná pravidla zohledňující zcela jiná kritéria se zcela jinými váhami pro zcela jiné studenty.

Horší než systém komplikovaný je systém neustále se měnící. A právě v takovém systému se snažíme vědu, výzkum a výuku více či méně úspěšně dělat.

(Učitelské noviny, září 2018)

Píše 30. 9. 2018 paní Hana Lipovská na Ekonomie selského rozumu

Článek vyšel na svobodny-svet.cz